Americká akita

Americká akita je zařazována do chovu na základě bonitace nejdříve od 15ti měsíců věku a jedné výstavy pořádané klubem v jakékoliv třídě (kormě dorostu) s výsledkem Výborný nebo Velmi dobrý.

Pro psy i feny je povinné vyhodnocení RTG DKK do stupně C (2/2) včetně.

Již chovní jedinci s vyšším stupněm DKK nejsou z chovu vyřazeni, ale při výběru chovných párů se postupuje dle následujícího vzorce : kombinovat lze v součtu páru do výsledného čísla 6 (např. 3/3 + 0/0, 1/1 + 0/2, 2/1 + 1/2 .....atd)

Věk pro zařazení do chovu: pes od 18ti měsíců neomezeně, fena od 18ti měsíců do 8 let věku.

Počet vrhů: 1 vrh v jednom kalendářním roce

Standard:

Standard plemene ke stažení

Původ plemene, vývoj v USA

Původ plemene americká akita vychází ze psů plemene akita inu. Akita inu je nejznámějším japonským plemenem, a v Japonsku největším ze severských špicovitých plemen, která se vyznačují klínovitou hlavou s malýma vztyčenýma ušima, kvadratickou tělesnou stavbou, velmi hustou odstávající srstí a ocasem zatočeným přes hřbet.

V 19. století se Japonsko otevřelo světu, což ve výsledku znamenalo i to, že se do země dostala spousta do té doby nevídaných evropský plemen a původní menší akity začaly být kříženy s tosami a mastify.

Japonské národní plemeno akita inu bylo v minulém století oblíbené v celé řadě zemí a výjimku netvořilo ani USA, kam se akity dostaly před první světovou válkou a pak následně v meziválečném období. Další psy si s sebou přivezli po 2. světové válce vracející se američtí vojáci. Jednalo se o několik jedinců akity linie Dewa, což byli větší, často žíhaní či strakatí psi, kteří vykazovali znaky křížení s velkými psy typu mastifů. Na těchto jedincích pak byl založen americký typ akity. V Japonsku byla tato linie naprosto odmítána jako netypická.

Akity zaujaly obyvatele USA svým atraktivním vzhledem, inteligencí a také příjemnou povahou. V USA docházelo v důsledku dalšího odlišného vývoje – a to především díky prosazování v té době již Japonci zatracovaného typu Dewa – ke vzniku v mnoha směrech odlišného typu psa, který byl označován jako "americká" akita. Kromě velikosti a robustnější konstituce se stala nejvýraznějším rozdílem barva. V USA se odchovávaly akity všech barev, včetně akit s tmavou maskou (pravděpodobné dědictví po mastifech), v Japonsku naopak uznávali pouze barvu červenou, bílou nebo žíhanou, vždy s bílou maskou a bílými znaky, tzv. urajiro.

V roce 1956 byl v USA založen akita Club of America, ale teprve v r. 1972 byla otevřena vlastní plemenná kniha v AKC (American Kennel Club). V této době však neměly AKC a JKC (Japan Kennel Club) ještě uzavřeny reciproční dohody o vzájemném uznávání průkazů původu a proto nebylo možné používat pro plemeno nové krevní linie z Japonska. V důsledku toho docházelo k dalšímu prohlubování rozdílů mezi oběma typy. Ve Spojených státech se tak postupně vyvinulo samostatné plemeno, jehož charakteristické vlastnosti a typ zůstávají nezměněny již od roku 1955.

V roce 1992 ale požádalo Japonsko jako země původu o zpřísnění standardu a nadále byli uznáváni jen psi, odpovídající japonskému typu akity. Zatímco v USA a Velké Británii, které nejsou členy FCI se akity amerického typu nadále chovaly a vyhrávaly i prestižní výstavy, v Evropě došlo k faktické likvidaci tohoto chovu.

Rozdělení plemene

V prvé řadě je důležité připomenout, že rozdělení plemene akita inu se prioritně uskutečnilo v členských krajinách FCI. Plemeno akita inu v zemích FCI se mohlo posuzovat a chovat jen podle standardu, který vydal a obnovoval Japan Kennel Club (JKC). Chovatelé v USA zůstali věrní "starému typu" akity, chovatelé v Japonsku se rozhodli jít odlišným směrem, což vedlo až k rapidní změně standardu JKC, tedy i standardu pro akita inu pod hlavičkou FCI. Rok 1992 znamenal skoro konec pro akitu "amerického typu" na dlouhých sedm roků.

Cílem bylo zredukovat na minimum akita inu, které se lišily od standardu JKC barevností, černou maskou, mohutností a výškou. Takoví jedinci byli buď vyřazeni z chovu, nebo v některých případech byli dva typy akita inu kříženy v očekávání potomků co nejvíce se podobajících japonskému typu.

Naštěstí měl ohrožený americký typ akity dostatek zachránců, kteří se dokázali zasadit o nutnost rozdělení plemene. Záchrana přišla roku 1999 na Generálním zasedání FCI při příležitosti konání světové výstavy v Mexiku, kdy došlo k dohodě mezi JKC a FCI a americký typ akity byl uznán jako samostatné plemeno pod novým názvem VELKÝ JAPONSKÝ PES (standard FCI 344 – země původu Japonsko, země vývoje USA), zařazené do II. skupiny FCI, přičemž japonský typ akita inu (standard FCI 255) zůstal v V. skupině FCI.

Každý jedinec plemene akita inu se měl ve své zemi zúčastnit rozdělení za účasti třech mezinárodních rozhodčích. Rozdělení probíhalo zčásti podle exteriéru, s přihlédnutím k rodokmenu. Rozhodčí pak posoudili, kterému ze dvou standardů je daný jedinec blíže, a podle toho buď zůstal zařazen jako akita inu, nebo ho přeřadili do nového plemene velký japonský pes.

K tomu, aby nové potomstvo co nejvíce odpovídalo novému standardu FCI 344, tedy původní americké akitě, bylo zapotřebí podstoupit těžkou cestu, kdy byli jedinci, vzešlí ze špatného křížení americké akity a akity inu dále kříženi s jedinci ze zemí, jako je USA nebo Velká Británie, kde se původní typ americké akity rozvíjel bez vnějších vlivů.

K definitivnímu stanovení oficiálního názvu plemene „americká akita“ a jeho zařazení do skupiny V. došlo až v roce 2005, s platností od 1. ledna 2006. Obě plemena se od té doby už důsledně ubírají svou vlastní cestou.

Charakter a chování

Americká akita je velmi hrdý, vyrovnaný a důstojný pes, který se dokáže velmi úzce semknout s člověkem a je na něm velmi psychicky závislý a je mu oddaný. Proto ve vyšším věku těžko snáší změnu pána či rodiny. Je potřeba dobře zvážit, zdali si chcete americkou akitu pořídit, neboť je to závazek někdy až na 15 let budoucího života.

Americká akita je pes, který jen zřídkakdy projevuje agresivitu vůči lidem. K těm může v některých případech projevovat nedůvěřivost či lhostejnost, ale spíše je to pes, který se snadno spřátelí a rád vyhledává kontakt. Ve svém teritoriu a bez vaší přítomnosti se ale chová velmi ostražitě a zajímá ho i to, co se děje mimo jeho území, i když příliš neštěká. Stačí mu většinou jen krátkým zaštěkáním oznámit, že se něco v jeho blízkém okolí děje.

Většina akit bývá velmi rozvážná a klidná, proto je toto plemeno vhodné i do rodin s dětmi. Ale i tady platí zásada nenechávat nikdy malé dítě a psa spolu samotné. Jsou to psi, kteří většinu dne proleží někde pokud možno ve vaší blízkosti, aniž by se vám pletli pod nohama. Z důvodu, že jsou hodně závislí na lidech, je třeba je hned od začátku učit samostatnosti, aby se zamezilo jejich možnému destruktivnímu chování, když jsou ponecháni o samotě. Není to pes pro život v kotci. Chce být v blízkosti lidí a součástí své rodiny. Také je třeba věnovat hodně času jeho socializaci, protože hlavně psi mívají dominantní sklony vůči ostatním psům. Při dobré socializaci se dá tato vlastnost hodně potlačit, ale pokud na něj zaútočí cizí pes, málokdy se chce vzdát bez boje. S ostatními zvířaty se dá snadno naučit k vzájemnému soužití a respektování. Je hodně přizpůsobivý, může žít celoročně jak venku, tak i v domě. Nevadí mu zima. V horké letní dny bývá schovaný ve stínu a přivítá i vodní osvěžení, ale i tyto dny snáší poměrně dobře. Většinou je prospí.

Při výchově k poslušnosti je třeba vyvarovat se násilí. V případě porušení tohoto pravidla se pak AA velmi často zatvrdí, stane se nedůvěřivá a výcvik je problémový. Při kladné motivaci naopak je velmi učenlivá a vnímavá. Je ale vždy potřeba – a to hlavně u psů – aby bylo jasné, kdo je hlavou smečky. Fenky jsou častěji klidnější a poslušnější, ale je to hodně o temperamentu konkrétního psa. Proto je potřeba si promluvit s chovatelem, jaké mají jeho štěňátka povahy, a podle toho se rozhodnout. Povaha bývá z velké části dědičná, takže je dobré si zjistit, jakou povahu mají jeho rodiče. Při výchově a výcviku se povely nemusí opakovat často, ale je třeba dbát na to, aby byly důsledně plněny. Hodně zabírá motivace na pamlsky. Naopak časté po sobě jdoucí opakování akitu odradí a po určité chvíli s vámi přestane spolupracovat. Akita neposlouchá z donucení, akita poslouchá proto, že jí těší, když vám dělá radost.

Americká akita je pes s mnohostranným využitím. Hlavně je to oddaný rodinný společník, ale dá se využít na canisterapii, caniscrossing, hlídání, tahání v zápřahu, nošení břemen (batůžků). Dokážou se velmi rychle naučit s nimi chodit a dávají pozor, aby je neponičili (pes může nosit až 1/3 své váhy, ale po delším tréninku). Americké akity se uplatní rovněž v rolích asistenčních či služebních psů. Dokážou si poradit i s agility, ale v tomto případě člověk musí obdivovat jejich pohyb, ne rychlost. I když jsou to na pohled líní medvídci, pokud chtějí, dokážou běžet hodně rychle.

Je to pes, který potřebuje být součástí a právoplatným členem rodiny. Pokud žije odděleně, nebývá většinou šťastný. Pokud mu člověk věnuje srdce, čas a lásku, tak při správném zacházení se z americké akity stane oddaný přítel, milý společník, ale i nesmlouvavý ochránce.

Autor: Mgr. Markéta Klusková